Hodnocení, ocenění, motivace

Vítejte u dalšího dílu seriálu, který vychází v učitelském měsíčníku od září 2025. Je určen především učitelům, kteří začínají nebo možná začnou učit angličtinu u nejmenších žáků a mají pocit, že jim chybí dlouholeté jazykářské zkušenosti.

V předchozích dílech jsme se věnovali tématům, která stojí za přirozeným učením – paměti, pohybu, emocím, humoru, hře a také vizuální opoře. Všechny tyto principy pomáhají dětem zapojit se do výuky celým tělem i myslí. Dnes se podíváme na další důležitou oblast, která s nimi úzce souvisí – hodnocení, ocenění a motivaci. Právě způsob, jakým dětem dáváme zpětnou vazbu, může rozhodnout o tom, zda budou mít z učení radost a chuť pokračovat.

Hodnocení versus ocenění

Ve školním prostředí jsme zvyklí hodnotit: správně – špatně, jednička – trojka, umí – neumí. Takový způsob možná někomu vyhovuje, u malých dětí však často víc brzdí, než pomáhá.

V první třídě většina dětí teprve objevuje, co všechno dokáže a co všechno vůbec dokázat chce. Pokud se příliš soustředíme na chyby, dítě si velmi rychle vytvoří jednoduchý závěr: „Já na to nejsem dobrý.“

Proto se v moderních přístupech k výchově doporučuje pracovat spíše s oceněním než s hodnocením.  Nejde o to, že bychom chyby přehlíželi, ale o to, na co zaměřujeme pozornost.

Tak např. místo věty: „To není správně.“ můžeme říct: „Výborně, zkusil jsi to. Pojďme to říct ještě jednou spolu.“ Rozdíl je malý, ale pro dětský mozek zásadní. Dítě slyší, že snaha má smysl a že chyba je jen krok na cestě.

Chyba jako součást učení

Když se malé dítě učí chodit, také neslyší: „To bylo špatně, sedni si.“ Prostě zkouší znovu. S jazykem je to stejné. Pokud chceme, aby děti mluvily, potřebujeme vytvořit prostředí, kde se nemusí bát udělat chybu. To je jeden z důvodů, proč tolik fungují písničky, hry a pohyb. V přirozené a hravé situaci dítě ani nemá pocit, že je „zkoušeno“. Řekne slovo, zopakuje frázi, zapojí se do písničky – a postupně si začíná věřit.

Motivace začíná pocitem úspěchu

Motivace u malých dětí nevzniká z povinnosti nebo z vize potřeby v budoucnosti. Děti vede pocit, že něco zvládly, že to dokážou, že jsou zase o kousek „větší“. Proto je dobré vést je po malých krocích, nabízet dosažitelné cíle.

Zároveň je důležité dětem připomínat, co už se naučily a co už umí. I když je to jen Hello a How are you?“. Můžeme je na konci lekce ocenit pár slovy, že už se ve světě neztratí, protože už umí navázat rozhovor s cizincem. Dítě si uvědomí konkrétní pokrok. Ne jen obecné „učím se angličtinu“, ale jasné: „Tohle už umím.“

Proto je vhodné zařazovat pravidelné „revize“ toho, co už umíme. Když třeba probíráme téma pohybů run, jump, turn left/right, touch your ….(nose), stretch up apod., dostanou děti na konci daného celku pracovní list s obrázky pohybů a zadání, aby si v duchu samy pro sebe řekly správné anglické výrazy. Uměly by dát kamarádovi správný povel? Podle svého dojmu si pak nakreslí na pracovní list smajlíka podle toho, jak moc si jsou svou znalostí jisté. Poté si s kamarádem listy vymění a dávají si vzájemně povely. Smajlíka jim pak nakreslí i kamarád. Tři různé úrovně – umím to skvěle, umím to s dopomocí, ještě potřebuju trénovat – odpovídají různým výrazům obličeje v kolečku nebo můžou být naznačeny různou barvou. Tím, že svůj názor vyjádří i spolužák, se vyvarujeme „falešné skromnosti“ i představě, že mi jde všechno skvěle a nemusím nic. Zároveň se žáci učí dávat zpětnou vazbu i druhému. Předem si řekneme, jak taková zpětná vazba vypadá. Je důležité dávat návod a konkrétní příklady, aby děti netonuly v zadání. Takovým návodem může být např: „Jump a run umíš skvěle, ale touch a turn si ještě pleteš, proto ti dávám prostředního smajlíka.“

Jak přivést dítě k radosti z úspěchu, i když „nic neumí“?

Každý potřebuje zažít úspěch, aby měl chuť pokračovat v tom, co právě dělá. Bohužel se někdy stává, že dítě, které svým spolužákům nestačí, získá nálepku „pomalý“, „neschopný“, „hloupý“ a jeho obranný mechanismus nastaví stav smíření s daným stavem, aby se nemuselo trápit neúspěchem znovu a znovu.

Naštěstí i pro takové případy existuje celkem snadné řešení. Představme si třeba situaci, kdy si na plakátě ukazujeme slovíčka toho, co už známe. Každý má říct něco, ale náš „pomalejší“ nemůže na nic přijít. Napomůžeme mu třeba tím, že ukážeme na obrázek, který ještě nikdo neřekl a zeptáme se: „Ok, and what is this? Is it an apple or a tree?“ Přičemž jedno z těch slovíček bude takové, u kterého jsme si na 100 % jistí, že ho daný žák zná. Po správné odpovědi samozřejmě následuje ocenění s výrazem a pocitem „No vidíš, že to znáš. Není to tak těžké, že?“

Ocenění nemusí být velké ani formální

K pocitu, že si učitel všiml, jak se mi to povedlo, stačí i třeba zvednutý palec, kývnutí nebo úsměv. Nemusíme všem dětem stále dávat dokonale propracovanou zpětnou vazbu. Zvlášť, když děti mluví jeden za druhým, je dobré tok řeči nepřerušovat. Naši bdělou pozornost a účast dokáže právě jednoduché gesto nebo výraz tváře.

 Co může být předmětem ocenění

Věty jako: „Díky, že jsi pomohl kamarádovi.“ „Skvělé, že jsi začal.“ „Zkusíte to všichni tak nahlas jako Tonda? Přesně tohle potřebujeme.“ oceňují snahu, spolupráci, odvahu se zapojit.

Pro to, aby měl žák radost z učení, nemusí být chválen za své výsledky v konkrétním předmětu. Uznání, že nám s něčím pomohl nebo že inspiroval své spolužáky, vede ke stejnému pocitu úspěchu. Nejen, že pomáhá i dětem, které se učí pomaleji, ale ukazuje, že i cesta je důležitá, nejen cíl. Vede děti k přirozenému přijetí toho, že nejde jen o výsledek, o to CO se naučím, ale i o to, JAK SE PŘI UČENÍ CÍTÍME, JAK FUNGUJE SKUPINA, JAK NÁM JE VŠEM DOHROMADY. Připomíná nám, že každému jde něco jiného a že každý něco přináší.

Malý rituál na konci hodiny

Velmi jednoduchým, ale účinným nástrojem může být krátké shrnutí na konci hodiny. Učitel se může zeptat například: „Co už dnes umíme říct anglicky?“ „Jakou písničku jsme se naučili?“ „Kdo si pamatuje nové slovíčko?“ Děti si samy vybaví, co se v hodině odehrálo a nekončí pocitem „už je konec“, ale uvědoměním pokroku.

Někdy stačí i jednoduché gesto – potlesk celé třídě, krátké „Good job!“ nebo společné zazpívání refrénu písničky.

Pohoda je základ motivace

Stejně jako u všech principů, o kterých jsme v seriálu psali, platí i zde jedno pravidlo: učení potřebuje bezpečí a pohodu. Když se děti ve třídě cítí dobře, nebojí se mluvit, zpívat ani zkoušet nové věci. Jen v takové atmosféře se dá učit a dělat pokroky. Ať už jde o cizí jazyk nebo o cokoli jiného. Motivace pak nepřichází zvenčí, ale vzniká přirozeně. Děti mají radost z toho, že rozumí, že si dokážou něco říct, že se dokážou zapojit do hry nebo písničky.  A to je možná ten nejdůležitější krok pro to, aby jim chuť učit se vydržela i v dalších letech.

Shrnutí

Když se zaměřujeme na pokrok, snahu a malé úspěchy, děti získávají odvahu jazyk používat. Pocit, že „to zvládnu“, je nejsilnější motivací k dalšímu učení.

Článek vyšel v časopisu: Učitelský měsíčník

MELODY English – angličtina, která děti baví a učitele podporuje
Výuka v programu MELODY English vychází z principů multisenzoriálního a prožitkového učení – děti se s jazykem setkávají prostřednictvím autorských písniček, rytmu, pohybu a aktivních her. Angličtinu tak poznávají přirozeně, zapojují nejen mysl, ale celé tělo a jazyk se pro ně stává součástí hry i společného zážitku.
Program je vhodný jak pro třídní učitele 1. stupně bez jazykové aprobace, tak pro učitele angličtiny, kteří hledají nové cesty, jak výuku oživit a zpřístupnit ji všem dětem. Ve spolupráci s portálem H-Edu vzniká od roku 2025 moderní učebnicová řada pro první stupeň ZŠ a zároveň systém kurzů a školení, které učitelům přinášejí inspiraci, jistotu i praktické nástroje do každodenní výuky. MELODY English může fungovat jako samostatný výukový systém i jako doplněk k běžné učebnici a je doporučován speciálními pedagogy také pro práci v heterogenních třídách a s dětmi se specifickými poruchami učení.